Tvorba webových stránek a eShopůZaložit webové stránkyZaložit e-shop
aktualizováno: 16.03.2017 21:00:34 

Výmarský ohař : štěňata

Rady nejen pro chov Výmarských ohařů

 

Doporučuji přečíst všem majitelům našich štěňátek minulých, současných i budoucích, prostě všem, kteří mají rádi pejsky.
 
Otazníky kolem reprodukce 5.
Lovecký pes 05/2007-Vladimíra TICHÁ

V souvislosti s březostí feny si zvláště začínající chovatelé kladou celou řadu otázek. Mezi ty nejčastější patří: “Mám změnit krmení? Mám omezit fyzickou zátěž feny? A jak s porodem, je třeba předem hledat odbornou pomoc“? Na první pohled složité otázky mají zcela jednoduchou odpověď. Pořád platí že:“Březost je fyziologický tedy přirozený stav a porod je jeho normální zakončení“. V praxi to znamená, že bychom neměli na to, že je fena březí zapomínat, ale rozhodně s ní nelze zacházet jako s nemocným zvířetem. Přesto je rozumné něco o průběhu březosti vědět a podle toho se o fenku starat.

 

K samotnému oplození nebo spíše k proniknutí spermie do vajíčka dochází ve vejcovodu. Jedná se o velmi složitý proces, jehož výsledkem je oplozená vaječná buňka, která se nazývá zygota. Zygota postupuje vejcovodem směrem k děloze a přitom prodělává první stádia růstu. Z původního jednobuněčného útvaru se stává útvar dvoubuněčný, čtyřbuněčný, osmibuněčný, šestnáctibuněčný atd. Po té, co sestoupí až do dělohy, se jednotlivé zárodky rozptýlí v děložních rozích a začíná probíhat proces označovaný nidace nebo implantace. Česky by se toto dění dalo nazvat usazováním nebo zahnízděním zárodků ve sliznici děložní. U psa k němu dochází přibližně 16. - 17. den po krytí. Proces je to velmi složitý a je třeba jej zohlednit v péči o březí fenu. V tomto období by neměla být vystavována příliš velké zátěži ani stresům. V počátku vývoje si jsou zárodky savců, ryb a ptáků velmi podobné. V určitém období se i u savců objevují náznaky žáber, které postupně vymizí. Dokud nejsou vyjádřeny zřetelné znaky druhové, to je přibližně v 1/3 doby nitroděložního vývoje, je vznikající organizmus nazýván zárodkem (embryem). V době, kdy už je poznat, co že ze zárodku vyroste, mluvíme o plodu (fetu).
V počátcích svého vývoje má zárodek štěněte spíše vajíčkovitý tvar. Zhruba okolo 28. dne březosti se původní tvar mění na kulovitý. Děloha připomíná růženec, v kterém počet navlečených korálků odpovídá počtu štěňat. Po čtvrtém týdnu se korálkovitý tvar mění a plod se začíná protahovat. Z pohledu velikosti neprobíhá v prvních stádiích březosti růst zárodku a následně plodu nijak rychle. V druhé polovině březosti je už váhový i velikostní přírůstek daleko výraznější.


Většina dění během březosti feny probíhá skrytá před zvědavým pohledem chovatele. Přesto je možné určité vnější změny zaznamenat. Patří mezi ně např. v předchozím povídání zmíněný vzhled přezky, struků nebo zvětšující se objem těla v oblasti posledních žeber. V druhé polovině březosti se zvětšuje objem celé dutiny břišní. Zhruba 10 - 7 dní před porodem lze přes stěnu břišní nahmatat pohyby plodů. Asi týden před porodem výrazně zduří mléčná žláza, u některých fen se v tomto období objevuje mléčný sekret. Ve stejném období se břišní svaly feny povolují, děloha klesá a vše se chystá k porodu. K uvedeným změnám nedochází u všech fen ve stejné míře. Velmi záleží na typu plemene, počtu štěňat i na tom, kolikátý vrh fena čeká. Jinak bude reagovat svalovina břišní stěny u malého kvadratického plemene, např lakeland teriéra při prvním porodu feny a třech štěňatech a jinak bude vypadat sedmiletá labradorka, která na svět přivedla již tři velmi početné vrhy a právě čeká dalších deset štěňat.



Z pohledu péče o fenu je třeba přemýšlet nad několika oblastmi:



Výživa:
Otázka krmení patří k nejvíce diskutovaným problémům v chovu psů vůbec a v případě březích fen zvlášť. Pro řadu chovatelů je ideálem fena v blahobytné kondici a u řady z nich stále přetrvávají názory typu "Čím víc budu krmit, tím víc štěňat bude a také fena bude mít víc mléka" a neuvědomují si rozdíl mezi správnou kondicí a přetučnělostí. Je samozřejmé, že k určitým změnám v krmné dávce by dojít mělo. Přemýšlet je ovšem nutné nejen nad množstvím, ale i nad kvalitou a složením potravy a také nad dostatečným přísunem tekutin. S přibývajícími týdny březosti je třeba úměrně zvyšovat objem krmné dávky (štěňata potřebují stavební materiál na růst). Slovo úměrně je ale zcela na místě, protože záměrem jsou dobře vyvinutá štěňata pod zdravou fenou, nikoliv obézní fena, která není schopná porodit. Fenu ve vyšším stupni březosti je rozumné krmit vícekrát denně. Zvětšující se obsah dělohy tlačí na ostatní břišní orgány a omezuje je tak do určité míry v jejich činnosti. Méně se toho vejde do psího žaludku či střev, náročnější se stává i trávení.



Fyzická zátěž:
Většinou se uvádí, že pokud probíhá březost normálně, není v její první polovině nutné fenu nijak šetřit. Zapomíná se při tom na důležité období zhruba prvních tří týdnů po krytí, tedy časový úsek, ve kterém ještě nejsou oplozená vajíčka pevně usazená v děložní sliznici. V této době určitě není rozumné jít s nastávající psí matkou např. na všestranné zkoušky. Není ale ani nutné fenu zavírat a bránit ji v jakémkoliv pohybu. Následující týden nebo týdny může být fena vystavena normální zátěži. Vysokobřezí fena by se měla vyhýbat nadměrné zátěži. I v tomto období však musí mít příležitost k pohybu a rozhodně by neměla být zavřena v kotci, přenosce nebo bytě, bez možnosti se dostatečně proběhnout. V osmém a devátém týdnu březosti jsou štěňata poměrně velká, plná děloha tlačí na další v břiše uložené orgány. Fena se většinou potřebuje častěji vyměšovat. I s tím musí chovatel ve svém a jejím denním rozvrhu počítat.
Častým zdrojem sporů je oblast výstav a zkoušek v souvislosti s březími fenami. Výstavní řády i řády zkušební zakazují předvádění vysokobřezích fen. Rozumný chovatel nechá doma fenu v kterémkoliv stádiu březosti. Je třeba brát v úvahu, že hromadné akce nepředstavují jen fysickou a psychickou zátěž. Hrozí zde i nebezpečí infekčních chorob.



Odčervení + očkování
Z pohledu parazitárních onemocnění štěňata asi nejvíce ohrožují škrkavky, a proto stále platí, že je rozumné březí fenky v polovině březosti odčervit. Očkování, odčervení, podávání vitamínů nebo minerálií, to vše jsou věci, které by měl chovatel konzultovat s ošetřujícím veterinářem. Opatrnost a odborné vedení v těchto oblastech se určitě vyplatí. Mezi chovateli kolující "zaručeně nejlepší léky" v sobě skrývají řadu nebezpečí. Patří sem neznalost správného dávkování, problematické skladování a často i několik let prošlá doba použitelnosti.
Nejčastěji uváděná délka březosti feny činí 9 týdnů neboli 63 dní. Jedná se spíše o orientační termín a za normální je považován porod feny, ke kterému dojde 58. – 65. den po krytí. Termín porodu může ovlivnit počet štěňat ve vrhu - v případě jednoho štěněte se porod posouvá spíše k 65. dni a někdy i dále, naopak u vícečetných vrhů (8 - 10 štěňat) feny spíše rodí o něco dříve. Roli může hrát i věk feny a samozřejmě určitá plemenná, rodinná nebo individuální odchylka. Řada fen rodí vždy ve stejném termínu, nelze to ale považovat za jednoznačné pravidlo.



Porod je akt, při kterém jsou z těla matky porodními cestami vypuzovány zralé a života schopné plody. Je vyvolán řadou hormonálních, chemických i mechanických podnětů matky samotné i jejího plodu či plodů. Z hlediska průběhu lze porod dělit do tří částí neboli stádií.



1)Stádium otevírací
Pro toto stadium je typické rytmické smršťování svalů dělohy. To posunuje plod a jeho plodové obaly směrem nejmenšího odporu, tedy do těla děložního a k děložnímu krčku. V březosti je děložní krček, který tvoří určitý přechod mezi vnitřními a vnějšími částmi pohlavního ústrojí feny, uzavřen. V průběhu otevíracího stádia se pod opakovaným tlakem plodu děložní krček otevírá. Většinou při tom dojde k protržení vrchního plodového obalu. Jeho obsah se vylévá do porodních cest, které zvlhčuje a připravuje tak plodu snazší cestu. Celé stadium otevírací může trvat několik hodin a majitel feny si jeho začátku nemusí ani všimnout. V tomto období většina fen přechází, hrabe, zrychleně dýchá a zvláště prvničky mohou jevit značný neklid.



2)Stádium vypuzovací
V okamžiku, kdy se první štěně dostane do porodních cest, začíná stadium vypuzovací. Plod vklíněný v porodních cestách silně tlačí na své okolí. Odezvou jsou stahy břišního lisu a bránice. Opakují se častěji a s daleko větší silou, než stahy, které lze pozorovat v prvním porodním stadiu. Plod se pomalu posunuje a prochází přes děložní krček do pochvy. Stahy se většinou zmírní a postup plodu mírně zpomalí v okamžiku, kdy se dostává z oblastí pánve do měkčích a pro něj příznivějších částí porodních cest. Jakoby fena věděla, že nejhorší část porodu daného štěněte má za sebou a může si na chvilku odpočinout. Jsou feny, které porodí poměrně rychle, jsou i jiné, které rodí deset a více hodin a pořád je to ještě normální porod. Druhé porodní stádium většina fen absolvuje vleže. Je to pro ni přirozená a pohodlná poloha. Vleže je úhel, který svírá pánev s podélnou osou těla pro porod příznivější a zvyšuje se i účinnost svalů tvořících břišní lis. Fena se také může snadněji otočit a bez problémů se čistit. Tím zároveň vzniká určitý tlak na štěně v porodních cestách. To na něj reaguje pohybem, který má opět odezvu ve zvýšené síle a počtu stahů. Prostě i při porodu feny platí, že vše souvisí se vším. V okamžiku, kdy se štěně protlačilo až do vulvy, začne se většina fen intenzivně olizovat. Tím navlhčí i konečnou část cesty a nic nebrání tomu, aby posledním silným stahem štěně vypudila. Zároveň s ním vytečou zbytky plodové vody, nevelké množství krve a zelená mazlavá tekutina z okrajového hematomu placenty.



3)Stádium poporodní
Je posledním stádiem porodu. I v něm probíhají ještě určité stahy. Jsou však mnohem mírnější a podílí se na nich převážně svalovina dělohy. V tomto stádiu dochází k vypuzení posledního lůžka či jeho zbytků a stahy do určité míry zabraňují i případnému krvácení. Děloha se pomalu začíná vracet do klidového stavu. Není to proces, který by byl ukončen za několik hodin nebo dnů. V průběhu prvního týdne či týdnů se fena takzvaně čistí. Očistky jsou ze začátku nazelenalé, později krvavé či připomínající masovou vodu a v konečném stadiu bývají hlenovité. Doba, po kterou se děloha zklidňuje, je u jednotlivých fen rozdílná. Její délku může ovlivnit počet štěňat, průběh porodu či plemenná nebo rodinná příslušnost.
S blížícím se termínem porodu by měl chovatel začít uvažovat o tom, kde fena přivede své potomstvo na svět. Je prostě třeba rozhodnout, kde že bude fenka rodit a kde bude zvláště v prvních dnech pečovat o potomstvo. Ve velkých chovných stanicích jsou na podobné záležitosti pečlivě připraveni a většinou i vybaveni speciální porodnou. Občas je k dispozici i průmyslová televize, která umožňuje chovateli sledovat průběh porodu a fenu při tom nijak nerušit. Daleko složitější je situace u méně vybavených chovatelů. Snazší je situace tam, kde fena přebývá v prostorné boudě a na porod a odchov štěňat ji není nutné nikam stěhovat. Chovatel by ale měl počítat s tím, že bude potřebovat fenu i štěňata kontrolovat. Ideální pak je bouda, která má svoji střechu na pantech a dá se tedy snadno otevřít. Pokud fena rodí v bytě, je nutné zvolit takové místo, kde bude mít klid.
Velké množství začínajících chovatelů shání někoho, kdo by mu při porodu pomohl. Jejich snaha je vedena záměrem nadmíru ušlechtilým, nechtějí nic zanedbat, nevěří si a tak hledají pomoc. Jejich fena na to pravděpodobně bude mít názor odlišný. Chce rodit v klidu a bezpečí a přítomnost cizího člověka je pro ni značně stresující. Během porodu by měly být dodržovány tři důležité zásady:
1) Každý porod musí probíhat v naprostém klidu a čistotě
2) Je nutné zabránit každému mechanickému poškození matky i plodu. Použití síly k porodu feny nepatří
3) Pokud porod neprobíhá normálně, je třeba zabezpečit feně odbornou pomoc
Rozumný chovatel na průběh porodu dohlíží, ale sám do něj zasahuje, až v okamžiku, kdy vidí, že něco není v pořádku. Poznat, že se děje něco nesprávného, nemusí být vždy jednoduché. Zvláště pro začínající chovatele může být velmi těžké rozhodnout, co je normálně probíhající porod a co ne. Pomoc nebo konzultaci veterináře je třeba vyhledat v následujících případech:
fena neporodila do 64 či 65 dnů po krytí
dříve viditelné pohyby štěňat ustaly a fena nejeví známky porodu
fena nadměrně pije a nepřijímá potravu
objevil se hnisavý nebo tmavý a páchnoucí výtok
objevil se výtok s příměsí zeleného barviva z placentárního hematomu a nejsou jiné známky porodu
přípravné stadium (neklid, hrabání, nechutenství) trvá déle než 24 hodin
fena bez efektu intenzivně tlačí více než 3 hodiny
od porodu posledního štěněte uplynuly 3 - 4 hodiny a fena nejeví známky porodu dalšího štěněte a je podezření, že v ní ještě něco zůstalo
objevilo se silné a nepřestávající krvácení
porod trvá déle než 12 hodin a intenzita stahů slábne
počet porozených lůžek je menší než počet štěňat
Uvedené příklady jsou velmi orientační. V průběhu porodu může nastat řada dalších problémů a žádný chovatel neudělá chybu, když situaci s příslušným veterinářem probere alespoň telefonicky.
Jedním z největších problémů současné kynologie je polidšťování psů. Řada majitelů si myslí, že fena nemůže rodit sama a ještě více pochybují o jejích schopnostech ošetřit čerstvě narozené štěně. Měly bychom svým fenám více důvěřovat. Normální zdravá fenka překousne pupeční šňůru, vybaví štěně z plodových obalů a začne jej intenzivně olizovat. Tím je vlastně očistí, osuší a zároveň masáží pomocí jazyka rozproudí novorozenci krev



Spory se často vedou o tom, zda je či není rozumné dovolit feně, aby sežrala všechna lůžka. Vše má své pro i proti. V lůžkách je celá řada věcí, které fena potřebuje. Obsahují oxytocin, který vyvolává děložní stahy a zároveň spouští mléko. Obsahují i velké množství bílkovin, které po porodu feně chybí. Obsahují i projímavé látky, které způsobí, že se fena po porodu snadněji vyprázdní. Mimo to fenu nutí k důkladnému úklidu místa porodu instinkty. Lůžka se rychle rozkládají, jsou tedy dobře navětřitelná a mohla by přilákat nepřítele. Pokud ale má fena velký počet štěňat a všechna lůžka sežere, může dostat zažívací potíže, které mohou mít dopad i na štěňata. Rozumná je asi zlatá střední cesta. Část lůžek nechat feně a část jich odebrat. Je to ale třeba udělat tak, aby o tom nevěděla, jinak je začne hledat.
Štěňata jsou na světě. Rodí se slepá a hluchá a v prvních dnech života nepotřebují žádnou péči ze strany chovatele. Situace se ale rychle změní. O tom, co chovatele čeká a nad čím by měl začít přemýšlet, bude příští pokračování.

Otazníky kolem reprodukce 6.

Lovecký pes 06/2007
Vladimíta TICHÁ

„Slovo reprodukce je možné vysvětlit jako zajištění potomstva. Z hlediska chovu psů ji můžeme rozdělit do dvou částí, které od sebe odděluje porod. První část v sobě zahrnuje krytí a březost a druhá část pak odchov štěňat
z přednášky MVDr. Jana Kollera

 

Porod feny je pro jejího majitele nebo držitele velkým předělem a jeho pozornost se od feny začíná postupně přesouvat k jejímu potomstvu. Ti zvláště dychtiví začínají zkoumat, jak které štěně vypadá a představují, si kolik titulů jednou získá. Novorozené štěně se ale zatím, víc než představitelům určitého plemene, podobá poloutopené myši. Zdá se být hubené, křehké a jaksi neúměrně dlouhé. Zdánlivá křehkost bývá důvodem, pro který se zvláště někteří městští chovatelé štěňat neradi dotýkají a obtížně snášejí způsob, jakým se svým potomstvem zachází fena matka. Jí ovšem vede instinkt a ten říká, že takové štěně hodně vydrží. Kdyby tomu tak nebylo, nemohlo by nakonec přežít ani porod. Fena štěňata pod sebou rovná, zdá se, že se snaží lehnout přímo na ně a usilovně je olizuje. Její činnost není samoúčelná. Štěňata je třeba osušit a zahřát a také je nutné jim co nejdříve zabezpečit výživu, postrčit je tedy co nejblíže ke strukům nebo si lehnout tak, aby k nim snadno dosáhla. Štěně opravdu vydrží hodně, ale určitě ne úplně všechno. Zvláště u těžších plemen v tomto období hrozí nebezpečí, že fenka štěně zalehne nebo spíše je přimáčkne ke stěně boudy nebo porodní bedny a vzhledem k její váze to štěně nemusí přežít. Proto se doporučuje umístit po obvodu porodní bedny nebo boudy cca ve výšce 5 cm hranol, který zabraňuje tomu, aby se fenka o stěnu opřela v celé ploše.
Zvláště začínající chovatelé mají někdy snahu feně s péčí o potomstvo pomáhat. Některá fena pomoc svého člověka opravdu potřebuje, ve většině případů je však lidská snaha spíše škodlivá. Naopak nejvíce problémů nastává tam, kde chovatel feně do její instinkty vedené činnosti příliš zasahuje. Právě tady lze často hledat důvod, pro který fena štěňata přenáší z místa na místo a hledá pro ně úkryt před lidskou aktivitou, nebo proč se je snaží zakrýt svým tělem před hrozícím nebezpečím a v důsledku toho jim možná i ublíží. Fena po porodu potřebuje klid a rozumný chovatel vše sleduje s určitým odstupem a zasáhne jen v nezbytně nutném případě. Přesto svým přístupem může vývoj štěňat v prvních dnech života ovlivnit. Do této oblasti patří dříve zmíněná úprava boudy nebo porodní bedny, která možná ochrání štěně před zalehnutím, patří sem ale např. i rozhodnutí, kde vlastně bude fenka vrh rodit a odchovávat. Je třeba najít prostor klidný, suchý a bez průvanu. Často se vedou dohady o tom, čím boudu nebo porodní bednu vystlat. Měl by to být materiál, který se snadno udržuje a který je pro štěňata v rámci možností bezpečný. Pozor na různé staré deky (mají nepříjemnou nasávací schopnost a štěňata pak dost často leží ve vlhku), staré povlaky na polštáře nebo peřiny (štěňata jsou schopna do nich zalézt a udusit se) a pozor na piliny (štěně je dokáže vdechnout a také se dokáží na štěně nalepit). Řada lidí má výborné zkušenosti s jemným senem, s osuškami, dětskými plínkami atd.
Některé z čtyřnohých matek se v prvním týdnu po porodu ke svému potomstvu nechovají příliš laskavě. Snaží se mít štěňata neustále u struků a nese velmi nelibě, pokud některé „zabloudí“ k hrudním končetinám či hlavě. Jejich přístup je pochopitelný, nesmějí to ale přehánět. Jsou feny, které z jejich hlediska neposlušné štěně dokáží poranit a někdy dokonce i zakousnout. Pak je na místě přemýšlet nad tím, co fenu k nežádoucím reakcím vede, a pokud je to možné, příčinu odstranit. Velkou roli zde opět hraje klid, který je feně dopřán a také stav všech štěňat. Pokud některé z nich zaostává ve vývoji, nepřijímá potravu a naříká, je fena neklidná a reaguje nepřiměřeně i na situace, které by ji normálně nechaly klidnou. Jsou i jiné příčiny, které mohou způsobit, že fena zadáví celý vrh. Mezi ně např. patří nedostatek tekutin nebo potravy. Lze jen doufat, že tyto důvody v našem chovu nenajdeme. V některých případech instinkt feně říká, že s určitým, pro chovatele zcela bezproblémovým štěnětem, není něco v pořádku. Snaží se je odstranit z houfu těch „normálních“ a spoléhá na to, že prochladlé a hladové štěně nepřežije. Některá z fen takové štěně sama zakousne. V tomto případě fena útočí jen na určité štěně a k ostatním se chová s něžností a péčí opravdové matky. Jsou ovšem feny, které se vůči vlastnímu potomstvu chovají agresivně a nemají k tomu žádný důvod. Pak je třeba velmi důrazně dát najevo, že něco takového je nepřípustné. U některých matek se podobné nežádoucí chování objevuje pravidelně u každého vrhu a jsou i feny, které se o své novorozené potomstvo odmítají starat. Důvodem pro zmíněné poruchy chování může být nemoc nebo těžký porod a nikoho asi nepřekvapí, když se do problémů dostane fena po císařském řezu. Příčinu lze ale hledat i v štěněčím věku feny, v období tak zvané ranné socializace. Způsob, kterým toto období prožila a informace, které získala, ovlivňují celý její život a mohou mít samozřejmě dopad i na její přístup k mateřství. Roli hraje i genetika, tedy to, co fena zdědila po svých předcích. Chovatel musí nad chováním feny přemýšlet a měl by být schopen z něj udělat správné, i když možná nepříjemné závěry. Fena, které chybí základní mateřské instinkty, prostě do chovu nepatří a vůbec nezáleží na tom, zda se jedná či nejedná o jedince mimořádně kvalitního z hlediska výkonu nebo exteriéru. Normální mateřské chování je určitě důležitější než všemožné tituly.
Většinu lidí, po skončeném porodu zajímá kolik štěňat se narodilo a jaké je zastoupení psů a fen. Snad už jsou za námi doby, kdy chovatelé žádali veterináře, poradce chovu nebo zkušenější kolegy, aby jim přišli stanovit pohlaví štěňat. Pro ty, kteří si s problémem nevědí rady, existuje jednoduchá poučka. Fenka má malý střapeček pod ocáskem, mezi pánevními končetinami a pejsek skoro uprostřed bříška. Chovatel by se ale měl zajímat i o další věci. Velmi důležitá je těsně po porodu provedená kontrola zdravotního stavu štěňat nebo spíše toho, co můžeme na první pohled vidět. Do této oblasti patří např. vyloučení možných vrozených vad typu neuzavřených lebečních švů, rozštěpy patra či čenichu, neuzavřené břišní dutiny nebo špatně vyvinuté končetiny Pokud chovatel některou uvedenou či neuvedenou vadu zjistí, měl by se poradit s veterinářem a v případě nutnosti okamžitě zkrátit trápení postiženého štěněte. Existují i vrozené vady, které na první pohled není vidět a které většinou odhalí až pitva utraceného nebo uhynulého štěněte. Velmi často se jedná o nedostatky ve vývoji některého orgánu, které způsobí, že štěně nepřibývá a okamžitě nebo s časovým odstupem ztrácí zájem o pití. Podobné potíže mohou mít i řadu jiných, často obtížně odhalitelných příčin. Je nesmírně smutné dívat se na novorozeného tvora, který člověku pomalu před očima odchází. Většina chovatelů se snaží postižená štěňata zachránit. Někdy se to povede, častěji však ne. Takové nepijící štěně je pro fenu zdrojem stresu a může ovlivnit kvalitu její péče o ostatní potomky. Rozumný chovatel se asi pokusí slabší štěně zachránit. Vidí-li však, že jeho péče nemá očekávaný efekt, zkrátí trápení štěněti, feně a nakonec i sám sobě. Při pohledu na šest silných a hravých štěňat, mezi kterými se „schovává“ jedno „hubeňoučké“ štěně, které nedosahuje ani 1/3 váhy svých sourozenců člověk zvažuje, zda si chovatel, který něco podobného dopustil, uvědomuje, co může v budoucnosti malého neduživečka a asi i jeho majitele očekávat. Možná si připadá jako zachránce života, ale přemýšlí i nad jeho kvalitou?
V poměrně krátké době po porodu může čekat chovatele důležité rozhodnutí. U více početných vrhů je třeba zvážit, zda je fenka schopná celý vrh uživit. Dříve bylo jasně dáno, že ve vrhu smí chovatel ponechat pouze šest štěňat. Dnes se otázkou usmrcení zvířete zabývá Zákon na ochranu zvířat proti týrání, který říká že: „Nikdo nesmí bez důvodu usmrtit zvíře“ a velmi v této oblasti ovlivnil i kynologické předpisy. Příkaz utrácet nadpočetná štěňata v nich nesmí být zakotven. Zákon dokonce přesně vymezuje důvody k usmrcení zvířete. Z hlediska kynologického jsou zajímavé body, které říkají, že důvodem k usmrcení je:
– slabost, nevyléčitelná nemoc, těžké poranění, genetická nebo vrozená vada, celkové vyčerpání nebo stáří zvířete, jsou-li pro další přežívání spojeny s trvalým utrpením
– bezprostřední ohrožení člověka zvířetem
– nařízené mimořádné veterinární nebo hygienické opatření při ochraně před nákazami
– regulování populace zvířat v lidské péči a volně žijících zvířat
Dříve platný předpis požadující maximálně šest štěňat ve vrhu určitě nebyl ideální. Leckomu přišlo kruté utrácet jinak zdravé štěně jen proto, že se narodilo sedmé nebo osmé. Normální zdravá fena dokáže vyživit osm až deset štěňat. Některá více, některá méně. Pokud počet štěňat přesahuje schopnosti feny, může chovatel obstarat kojnou fenu. Nemusí to být vždy jednoduché, protože složení mléka se u feny v průběhu laktace mění. Např. není rozumné dávat novorozená štěňata pod fenu, která kojí svůj vrh šestý týden. Chovatel samozřejmě může sám štěňata přikrmovat. Na trhu je celá řada přípravků a leccos je možné využít i z domácích surovin. Může asi také uvažovat o výše zmíněné regulaci, ale pak by měl počítat s tím, že názory na to, zda utrácení štěňat z vícečetných vrhů je či není regulací populace a do jaké míry má člověk právo utrácet zdravá štěňata, se velmi rozcházejí. Určitě není jednoduché zvolit ten nejlepší přístup. Každá z možností má svá úskalí a bude mít svoje příznivce i odpůrce. Určitě je ale třeba postupovat tak, aby výsledkem nebyla nemocná a vyčerpaná matka fena a vyhublá, psychicky narušená a „podtržená“ štěňata. Člověk přece není chovatelem proto, aby v rámci své stanice několikrát „otočil abecedu“. Chceme nebo bychom spíše měli chtít, aby naše odchovy žily příjemný „psí“ život, aby dělaly radost a potěšení nám i svým novým majitelům a aby byly schopné odvádět práci, která se od nich očekává. To všechno může splňovat jen zdravý a vyrovnaný pes.
Čím méně se feně „do vrhu“ sahá, tím lépe. Zvláště pro začátečníka je ale obtížné rozlišit, co je ještě normální a kdy je třeba, aby se do péče o štěňata zapojil. Důležité z tohoto hlediska je chování feny samotné a hlavně pak to, zda vůbec a také jak štěňata prospívají. Těsně po porodu bývá většina fen neklidná. Zrychleně dýchají, nervózně olizují štěňata i samy sebe. Po několika hodinách by se měla fena zklidnit. Svoje štěňata stále odmítá opustit, někdy je třeba jí potravu a pití dávat až „pod nos“, tedy do blízkosti porodní bedny či boudy. Štěňata by měla být klidná, soustředěná v těsné blízkosti feny, to jest „nerozlézající se“ do širokého okolí. Na dotek by měla být teplá, suchá a pohyblivá. Tím není myšleno, že běhají, ale pokud je vezmeme do ruky, snaží se vykroutit. Srst štěňat by měla být lesklá a kůže napnutá. Lesklá je i nosní houba. Takový zdravý a spokojený vrh buď pije, nebo spí. Zcela vyjímečně se ozývá, a pokud ano, je to spíše vrnění a kníkání než bolestivý nářek. Hodnocení uvedených skutečností je velmi subjektivní a obecné. Někteří chovatelé používají poněkud přesnější způsob jak ověřit, zda štěňata prospívají či ne a tím je kontrola jejich váhy. Začátečníkům může pomoci stručný popis toho, jak vývoj štěňat v praxi vypadá.
Zdravé novorozené štěně má krátkou srst, slepená oční víčka a stejným způsobem uzavřený i zvukovod. Ušní boltce jsou malé a spíše vztyčené. Plemenné znaky nejsou příliš vyjádřeny a jen zkušenější člověk dokáže poznat, zda se např. jedná o štěně černého kokršpaněla nebo pudla. Normální štěně má výrazně vyvinutý sací reflex. Zatím je pro ně obtížné pevně udržet hlavu. Ve snaze dosáhnout struk se sice dokáže přemístit poměrně daleko, ale končetiny používá jen k odrážení. Bez pomoci matky se obtížně nebo vůbec nevyprázdní. Fena jazykem masíruje štěněčí bříško a pomáhá mu tak dostat z organizmu zplodiny látkové výměny, tedy moč a trus. Taková „jazyková masáž“ má několikerý význam. Štěně se vyprázdní a fena všechny jeho výměšky uklidí. Ty se nerozkládají, nepáchnou a nejsou zdrojem infekce. V době, kdy pes byl divoce žijícím zvířetem, byl úklid exkrementů také důležitou obranou akcí. Případný nepřítel hůře zjišťoval, kde se nachází rodina, která není příliš schopná se bránit a mohla by tedy být snadnou kořistí. Olizování je také důkladnou masáží a jejím výsledkem je výborné prokrvení všech částí těla štěněte. Odezva svalů na leckdy nepříliš jemné zacházení feny ve svém důsledku znamená jejich zpevnění. Je to prostě takový „maminkovský“ tělocvik, který má velký vliv na celý organizmus. Novorozenému štěněti chybí schopnost termoregulace. Do určité míry se orientuje pomocí čichu. Jeho střevní sliznice propouští i látky, pro které bude v budoucnu nepřekonatelnou bariérou. To umožňuje štěněti v první potravě, kterou od matky dostává, tedy v mlezivu, přijmout vše nezbytné, včetně tolik potřebných protilátek. Proto je velmi důležité, aby fena byla ve správném termínu a proti správným chorobám, tedy minimálně psince, parvoviróze a eventuálně coronaviróze, očkovaná. Při kojení se většina fen stáčí do klubíčka (pokud jim to počet potomků dovolí) a snaží se štěňata chránit vlastním tělem před zevním prostředím. V této době vyhledávají štěňata struk přibližně v hodinových intervalech.
Po třech dnech života se snaží štěně aktivně zvedat hlavu. Hrudní končetiny se do určité míry podílejí na uvolnění mléka z mléčné žlázy. Odpadnout by měl zbytek pupečního provazce. Zdravé štěně v této době vykazuje váhový přírůstek. Fena matka stále odmítá opustit vrh i na malou chvilku. Pokud je přinucená od štěňat odejít (musí se přece jen nažrat a vyvenčit), snaží se co nejrychleji vrátit. Při kojení se stále snaží chránit štěňata svým tělem. Intervaly mezi kojením se mírně prodlužují. Na přítomnost a pozornost cizích lidí a někdy i členů vlastní lidské i psí smečky fena stále reaguje negativně.
Po deseti dnech života je váha štěňat proti porodní váze skoro dvojnásobná. Za strukem a tedy i potravou neustále směřující hlava navazuje na skoro neviditelný krk. Tělíčko je pevné a teplé, bříško dobře vyplněné. Hrudní i pánevní končetiny se zdají v poměru k tělu krátké. Stejným dojmem působí i proutek a to i u plemen, která jej nemají zkrácený. Šíjové svaly jsou pevnější a tomu odpovídá i úroveň držení hlavy. Štěně se zvláště na hrudních končetinách výrazně vzpírá a chovatel má pocit, že se za chvilku rozběhne (většinou to ale tak rychlé není). Při pití hrudní končetiny masírují mléčnou žlázu. Vypadá to, jako by si štěně mléko z matky vyšlapávalo. Proutek začíná být orgánem, který pomáhá při pití udržet rovnováhu. V této době se také viditelně prosazují silnější individuality a vybírají si plnější a dostupnější struky, tedy většinou ty, které jsou umístěny v zadní partii mléčné žlázy. Odborná literatura většinou praví, že štěňata v deseti dnech začínají koukat, že tedy dochází k rozpojení doposud slepených očních víček. Tato informace není zdaleka přesná a není důvod k obavám, pokud zrovna ten náš vrh literatuře nevyhoví. Existují značné plemenné i individuální odchylky a to i u plemen, která k sobě mají zdánlivě velmi blízko. Např. štěňata lakeland teriérů opravdu otevřou oči okolo desátého dne života. Naopak u kerry blue teriérů se tento termín značně posouvá a k rozpojení víček dochází až okolo sedmnáctého dne. Běžně se používá označení říkající, že štěňata začala „koukat“. Nevystihuje to zcela situaci. Oční víčka už sice nejsou slepená a štěně poprvé v životě doslova a do písmene dokáže mrknout, přesto ale ještě nelze říci, že vidí. Oční duhovka zatím nemá svoji typickou barvu a štěně sice reaguje na světlo, ale zrakem se určitě není schopné orientovat. Fena se stále snaží být u štěňat co nejvíce, zajímají ji už ale i jiné věci. Kvůli žrádlu ochotně opouští potomstvo a většina fen v této době klidně nechá chovatele, aby štěňata bral do ruky. Při kojení fena většinou leží na boku a interval mezi kojením se pohybuje někde okolo dvou hodin.
Po dvaceti dnech života - i naprostý laik vidí, že ze zvířat hemžících se pod fenou asi vyrostou psi. Štěňata se staví na všechny čtyři končetiny a jejich pohyb začíná připomínat chůzi. Vše je zatím nejisté a tíže hlavy velká. Plemenné znaky jsou jasně patrné, i když ještě ne zcela vyjádřené. Oči již lépe vnímají a u většiny plemen je uvolněný i zvukovod. Termoregulace funguje a to je vidět i na poloze štěňat. Pokud není příliš chladno, spí roztroušená po celé ploše svojí bedny nebo boudy. Štěňata se dokáží sama vyprázdnit a v případě méně pečlivých matek je třeba trus odstraňovat. U rychle se vyvíjejících plemen se ozývají zvuky, které v budoucnu budou štěkotem. Štěňata se vzájemně olizují a objevují se první náznaky hraní. Matka většinou od štěňat častěji odbíhá a řada fen se snaží spát mimo svoje potomstvo. Podle počtu a velikosti štěňat feny kojí v leže, na boku nebo v jakémsi polosedu. Prodlužuje se interval mezi kojením. Štěňata sice pijí méně často, ale objem spotřebovaného mléka je několikanásobně vyšší, než v prvním týdnu po porodu. Právě v období čtrnácti dnů až tří týdnů po porodu je fena nejvíce ohrožena eklampsií.
Čtyřtýdenní štěňata - už začínají být opravdovými psy. Plemenné znaky jsou výraznější. Štěňata vidí, slyší a dokáží směrovat svůj pohyb. Končetiny jsou ale stále nejisté a spíše než o chůzi či klusu lze hovořit o batolení. Hlasové projevy již lze považovat za štěkání. Životní obzor štěňat se rozšířil i za hranice bedny či boudy. Do své smečky zařazují člověka. Temperamentnější štěňata si se svými sourozenci hrají. Ke hře své potomstvo provokuje i matka fena a začíná je tak učit psímu chování. Chovatel může dobře pozorovat rozdíly v povahách jednotlivých psů a fen. Prořezávat se začínají první zuby. Většinou se jedná o špičáky. Podle postavení čelistí již lze rozpoznat výraznější vady skusu. V tomto věku by chovatel měl štěňata přikrmovat. Fena většinou kojí ve stoje. Štěňata pijí ve stoje nebo v sedě a často na strucích visí celou svojí vahou. Pokud je povrch prostoru, v kterém žijí měkký, nemají obroušené drápky a fenu přímo drásají. Chovatelé mívají snahu drápky zastřihnout. Očekávaný efekt to ale nemá. Ostříhaný dráp bývá ještě ostřejší a situace feny tedy těžší.
Šestitýdenní štěňata - vykazují základní plemenné znaky. Mléčný chrup se vyvíjí, většinou jsou v této době prořízlé špičáky i řezáky. Vývoj chrupu je ale u jednotlivých plemen velmi individuální. Psi mívají v tomto věku sestouplá varlata. Štěňata jsou výrazně samostatnější, ale kontakt s matkou stále potřebují. Viditelně reagují na vnější podněty a celkem obstojně lze v tomto věku rozpoznat např. štěňata hluchá. Určité procento fen i v tomto období po svých dětech uklízí jejich exkrementy. Pohyb štěňat je celkem koordinovaný a jejich zvídavost veliká. Štěňata v tomto věku potřebují ke zdárnému vývoji pestrou paletu informací a zkušeností. Většina fen se svému potomstvu, s vyjímkou pravidelných her, promyšleně vyhýbá. Kojení je pro ně vysloveně nepříjemnou záležitostí. Není se čemu divit. Představa zubaté smečky visící vší svojí váhou na citlivé mléčné žláze připomíná spíše mučení než barvotiskový obrázek zobrazující mateřství. Pokud fena vůbec nechá štěňata pít, brzy je setřese a velmi často na ně vrčí. Nastává druhé období, v kterém některé feny dokáží štěňata poranit. Někdy až příliš důrazně dávají najevo, že svoji mateřskou povinnost už splnily, že je potomci obtěžují a že je načase, aby se o sebe starali sami. Pro chovatele by chování feny mělo být pobídkou k odstavení štěňat. Jsou ovšem feny, které se od svých potomků dokud majitel nezasáhne, nechají trápit a tahat i několik měsíců.
Sedmitýdenní štěňata - jsou po fyzické stránce slušně vyspělá a péči matky již nijak nepotřebují. Štěňata by měla být odstavená a přijímat bez problému pevnou kusovou potravu. Mléčný chrup by měl být vyvinutý. Jsou schopná komunikovat s okolním prostředím a zaujmout své místo ve smečce. Normální štěňata se v tomto věku bez větších problémů vyrovnají se zátěží, kterou pro ně představuje přechod od chovatele k novému majiteli. Proto je v Chovatelském řádu Českomoravské kynologické unie věk 50 dní zakotven jako minimální věk, v kterém je možno štěně od chovatele odebrat. Některé chovatelské kluby ve svých předpisech tuto hranici zvyšují. Dělají dobře. Prodloužení doby strávené ve smečce sourozenců štěňatům prospívá. Má-li ovšem ze psa vyrůst sebevědomý a dobře ovladatelný jedinec, potřebuje i dostatečný kontakt s člověkem a ten by mu měl chovatel poskytnout.

Otazníky kolem reprodukce 7.

Lovecký pes 01/2008
Vladimíra TICHÁ„Tři zásady správného odchovu jsou: péče o psa, výživa a pohyb.“

 

Zdravá fenka, které dobře fungují mateřské instinkty, většinou zvládá v prvních čtrnácti dnech po vrhu péči o potomstvo zcela bez problémů. Pomoc ze strany majitele je spíše nežádoucí. Praktická zkušenost učí, že klid je tím nejlepším, co můžeme fence a jejím štěňatům dopřát. Relativně nenáročné období ale poměrně rychle uteče a chovateli nezbude nic jiného, než se do péče o štěňata zapojit. Obecně je tuto péči možné rozdělit do tří oblastí zaměřených na výživu, fyzický a psychický vývoj a prevenci. Určitě není nutné zdůrazňovat, že všechny tři uvedené oblasti jsou vzájemně propojeny a že rozumný chovatel žádnou z nich neopomíjí.
V prvních dnech a týdnech života štěňat zabezpečuje jejich výživu fena. Chovatel by s tím měl počítat a přiměřeně upravovat její krmnou dávku. Má v podstatě dvě možnosti. Může sáhnout po komerčním krmivu určeném pro kojící feny nebo může krmit tradičně, tedy sestavovat krmnou dávku z běžně dostupných surovin. Obojí má své výhody i nevýhody. Komerční krmivo je upravené přesně podle potřeb dané kategorie, je vyvážené a není třeba k němu, mimo tekutin, cokoliv dodávat. Snadno se s ním manipuluje a technická příprava krmné dávky je zcela nenáročná. Jsou ovšem fenky, které sebelépe vymyšlené a připravené granule odmítají nebo špatně snášejí a je třeba přiznat, že takové kompletní krmivo bývá i finančně náročnější. Chovatel samozřejmě může připravovat krmnou dávku sám. Pokud se chce s náročným úkolem v rozumné míře vyrovnat, měl by mít alespoň základní představu o tom, co „čtyřnohá továrna“ na mléko ke své produkci potřebuje. V souvislosti s výživou se používá termín základní nebo spíše záchovná krmná dávka. To je krmivo v takovém množství a složení, které stačí pokrýt základní potřeby organizmu. Nároky na krmivo se samozřejmě v různých životních situacích mění a musí se tedy měnit i v případě laktace. Zhruba lze říci, že krmná dávka pro fenu s šesti štěňaty v době největší tvorby mléka je zhruba 4x větší, než krmná dávka záchovná. Literatura hovoří o „výživné hodnotě krmiva“.  Pravdou je, že není nijak jednoduché krmnou dávku pro určitou fenu vypočítat. Celou záležitost ovlivňuje velký počet faktorů. Mezi ně např. patří váha feny, počet štěňat, den či týden laktace, plemenná příslušnost feny, určité individuální odchylky v potřebách jednotlivce a také způsob ustájení. Řadě lidí uniká, že fena, která je v méně zatepleném kotci, vydává velké množství energie na udržení potřebného tepla a tuto energii opět bere z potravy. Chovatelé většinou nechtějí sedět s tabulkami a počítat, kolik že kalorií nebo joulů jejich fena potřebuje, když třetí týden kojí pět štěňat. Pokud se ale nad celým problémem zamyslíme, zjistíme, že k zatěžujícímu počítání vlastně není moc důvodů a že nejlépe je použít „zdravý selský rozum“. Běžný chovatel určitě ví, jak krmí svoji fenu mimo reprodukční období, co fena dobře snáší, co dobře a ochotně přijímá a po čem je ve výborné kondici. Požadavky na množství vyprodukovaného mléka takřka rovnoměrně stoupají od počátku laktace přibližně až do čtyř týdnů po porodu. Nejpozději v tomto období by chovatel měl začít s přikrmováním štěňat, které v optimálním případě znamená i určitou úlevu pro fenu. Chovatel také ví, že se stoupající tvorbou mléka musí stoupat i přísun stavebního materiálu na něj a to až do výše uváděného čtyřnásobného množství. Tento materiál by měl obsahovat vše potřebné. Tedy bílkoviny, tuky, cukry, makro i mikroprvky, vitaminy, vlákninu a dostatek tekutin. Důležitá je kvalita bílkovin, nepříliš žádoucí je vysoký obsah tuků nebo cukrů. Jako nejvhodnější zdroj základních živin se jeví maso a mléčné výrobky, v rozumném množství i vajíčka. Rozdílné názory panují v případě příloh. Někdo doporučuje rýži nebo těstoviny, jiní autoři hovoří o ovesných vločkách či pečivu a občas jsou zmiňovány i brambory. Tolik oblíbená zelenina velký význam nemá, ale neměla by ani ublížit. Přílohy zabezpečují přísun vlákniny a některých živin. Zhruba lze říci, že poměr bílkovin živočišného původu a příloh by měl v krmné dávce kojící feny být 3–4:1. Asi není nutné připomínat, že vše, co je zařazováno do krmné dávky, musí mít odpovídající kvalitu. Dobrou kontrolou krmení je kondice feny i štěňat. Pokud fenka nehubne ani netloustne a má formovaný trus a pokud štěňata přibývají na váze, mají lesklou srst a netrpí průjmy, je pravděpodobně vše v pořádku.
Zhruba okolo tří až čtyř týdnů věku je třeba začít s přikrmováním štěňat. Před chovatelem stojí důležité otázky: „Kdy?“ „Čím?“ a „Jak?“
Rozhodnutí o tom, kdy začít s přikrmováním, ovlivňuje celá řada faktorů. Mezi ně patří hlavně počet štěňat ve vrhu a zdravotní stav a průběh laktace feny. Je pochopitelné, že pokud jsou ve vrhu dvě štěňata, stačí pro ně mléko feny déle než pro vrh, v kterém je šest nebo osm štěňat. A je pochopitelné, že potomstvo feny, která má málo mléka, je třeba začít přikrmovat dříve, než potomstvo feny zdravé a vysoce mléčné. Existuje jednoduché ověření, zda přikrmovat či ne. Stačí nabídnout štěňatům naškrabané nebo nadrobno nakrájené syrové maso. Pokud se na něj vrhnou, je čas převést zátěž výživy vrhu částečně na chovatele, pokud jej odmítají, není důvod přikrmovat. Někdy určí správný čas sama fena, která usoudí, že již není schopna výživu dětí zabezpečit a zvrací jim část své potravy. Stejně jako při výživě feny i u štěňat musí chovatel přemýšlet nad tím, čím bude štěňata živit, tedy zda sáhne po kompletním komerčním, pro odstavovaná štěňata určeném, krmivu, či zda zvolí tradiční přístup. Pokud se chovatel rozhodne pro krmivo tradiční, musí nad jeho přípravou a skladbou trochu přemýšlet. Metabolizmus našich psů se od doby, kdy teprve hledali cestu k člověku a člověk k nim, příliš nezměnil. Těžko budeme předpokládat, že taková divoce žijící matka předkládala svým hladovým potomkům řídké mléko nebo krupičnou kaši. Přesto řada chovatelů právě po něčem takovém sáhne a pak se diví, že vrh neprospívá. Daleko rozumnější je nabídnout štěňatům kvalitní svalovinu. Většinou nejlépe vyhovuje syrové hovězí nebo drůbeží maso, které by ale před použitím mělo být, z preventivních důvodů, uloženo minimálně tři dny v mrazničce. Teplota – 25°C je tím nejlepším dezinfekčním prostředkem. Pokud štěňata dobře, s chutí a bez následků v podobě průjmu maso přijímají, lze postupně přidávat další suroviny. Do jídelníčku je možné mimo syrového i vařeného masa zařadit rýži, těstoviny, nepříliš tučný tvaroh, sýry, mléko, dětské piškoty, strouhanou mrkev a v omezeném množství i vajíčka. Poměr bílkovin živočišného původu a příloh by měl být zhruba 2-3:1. Veškeré použité suroviny musí být kvalitní a zcela nezávadné. Potrava by měla mít pokojovou teplotu. Platí důležitá zásada:
„Jeden den pouze jednu novou potravinu!“
Může se totiž stát, že některá z použitých surovin štěňatům nevyhovuje a vyvolá zažívací potíže, nejčastěji ve formě průjmu. Chovatel by měl vědět, co nežádoucí reakci vyvolalo a co tedy má z jídelníčku vyškrtnout.
Velkou roli hraje i oblast, která by se dala označit jako technika krmení. Určitě není rozumné nechat štěňata pít od feny, a když unavená a s plným bříškem odpadnou od struků, jim nutit další stravu. Důležitý je také způsob, kterým je potrava předkládána. Chovatel může, zvolit počet misek odpovídají počtu štěňat nebo krmit více štěňat najednou. V takovém případě je ale nutné odhadnout velikost misky tak, aby všechna štěňata měla dostatek prostoru a chovatel mohl alespoň orientačně kontrolovat, zda vůbec a přibližně kolik, jednotlivé štěně krmiva spotřebuje. Misky by měly být pro štěňata dobře přístupné, tedy spíše s nižšími okraji a přitom těžké tak, aby je štěňata nemohla posunovat. Důležitá je i forma, v které je potrava nabízena. Řada chovatelů má snahu předkládat krmivo v co nejvíce tekuté formě. Oblíbené jsou různé polévky, kaše či potrava mixovaná. Tento přístup je možná pochopitelný tam, kde chovatel přikrmuje třítýdenní štěňata. U starších vrhů by již měla být potrava spíše kusovitá. Velikost jednotlivých kousků musí samozřejmě odpovídat velikosti štěňat. Jinak si s centimetrovou kostkou masa poradí ohař a jinak králičí jezevčík. Krmivo je možné přirovnat ke stavebnímu materiálu. Těžko můžeme očekávat, že z řídké a vodnaté potravy si psí organismus postaví silnou kostru a pevnou svalovinu.
Začínající chovatelé se často ptají, kolikrát denně je třeba štěňata krmit. Velmi záleží na tom, jak stará byla štěňata v době, kdy se začalo s přikrmováním, jak je na tom fena s mlékem a zda je vůbec ještě ochotná své potomstvo kojit. Štěňata poměrně brzo přikrmovaná (ve třech týdnech) lze na pevnou potravu navykat pomaleji. Štěňata, která byla ochotná brát jinou potravu než mateřské mléko později, jsou vyspělejší a lze je převést na normální krmení rychleji. Pokud se jedná o normální vrh se zdravou fenou, navykají se štěňata na pevnou potravu postupně. První dva až tři dny se krmí pouze jednou denně. Zbytek výživy stále leží na matce. Postupně se četnost krmení zvyšuje a zhruba týden po začátku přikrmování by štěňata měla dostávat potravu alespoň 2x denně. Od pátého, nejpozději šestého týdne věku by měla být potrava předkládána štěňatům alespoň 4x denně. Šestitýdenní štěňata většinou ještě mají zájem o mateřské mléko, není však pro ně základní potravou, ale spíše jakýmsi dezertem.
Z hlediska vývoje štěňat je výživa jedním z nejdůležitějších faktorů. Přemýšlet je ale třeba i nad „fyzičkou“. Štěňata prostě ke zdárnému vývoji potřebují pohyb a tomu musí být uzpůsobeno jejich ustájení. Z v pokojové kleci nebo malé přenosce žijícího štěněte dobře osvalený a vytrvalý pes asi nevyroste. Zhruba od pěti týdnů věku by tedy štěňata měla mít k dispozici odpovídající výběh, v kterém by měla mít možnost překonávat terénní nerovnosti. Tím není myšleno obrovské cvičiště s překážkami, ale např. obyčejná travnatá plocha v kotci. Současně s fyzickým vývojem probíhá i vývoj psychický. Štěňata vstupují do tak zvaného období ranné socializace a začínají objevovat svět. Daleko jednodušší situaci bude mít v budoucnosti vrh, kterému chovatel mimo kvalitního krmení a prostoru poskytne i nějaké hračky a který má možnost se seznámit s lidmi různých věkových kategorií.
Velmi důležitou roli v chovu psů hraje prevence. V případě štěňat je možné tuto oblast rozdělit do dvou částí, na odčervení a očkování. I začínající chovatelé asi mají určitou představu o tom, že ze všech možných cizopasníků nejvíce štěňata ohrožují škrkavky, které štěně může přes placentu získat od matky a že se z tohoto důvodu mohou objevit u úplně malých štěňat. Proto bývá odčervení prvním preventivním zákrokem, který se u štěňat provádí. Na trhu je k dispozici celá řada přípravků ve formě tablet, past nebo kapek. Většinou bývá doporučováno poprvé odčervit štěňata ve věku tří týdnů. Vyžaduje-li to ale situace, dá se provést i dříve. Odčervení by se mělo zhruba s odstupem 3-4 týdnů opakovat a je třeba si vypracovat časový harmonogram tak, aby se nekřížilo s dalším preventivním opatřením, kterým je očkování.
Velkým problémem chovu psů obecně a štěňat zvlášť bývaly dříve infekční choroby, jmenovitě pak psinka a parvoviróza. Velká vlna psinky proběhla okolo roku 1970 a po té, co se díky očkování nebezpečí trochu zmírnilo, začala štěňata v osmdesátých letech, tentokrát na parvovirózu, hynout znovu. Dnes tak velké nebezpečí nehrozí, protože můžeme naše psy před psinkou, parvovirózou a dalšími chorobami chránit. K dispozici je celá řada různých vakcín a je jen na majitelích psů, jak je využijí. Dříve se první očkování provádělo zhruba ve třech měsících věku štěněte a spadalo tedy do věcí, které má na starost nový majitel. Dnes se doporučuje očkovat daleko dříve. Běžné očkovací schéma uvádí první vakcinaci v sedmi týdnech věku, druhou cca v deseti a třetí po šestnáctém týdnu. Očkuje se napřed proti psince, parvoviróze a infekčnímu zánětu jater, následuje přeočkování, v kterém je mimo uvedených chorobob přidána ještě leptospiróza a poslední očkování již může obsahovat i vzteklinu. V ohrožených chovech se doporučuje štěňata očkovat i proti dalšímu průjmovému onemocnění – coronaviróze. Je třeba říci, že vakcín i vhodných schémat je celá řada a že je rozumné se řídit doporučením veterinárního lékaře. On zná nákazovou situaci, má praktické zkušenosti a ví, proč co dělá. Je známo, že dostatečnou hladinu protilátek si dokáže vytvořit pouze zdravý pes v dobré kondici a bez mimořádné zátěže. Proto nemá smysl očkovat nemocná štěňata nebo štěňata ve špatné kondici a proto by mezi odčervením a očkováním měl být rozestup nejméně deseti dnů. Chybou také je očkovat štěně a ještě tentýž den je předávat novému majiteli.
Mimo péče o štěňata čeká chovatele také celá řada dalších úkolů. Do této kategorie patří např. hlášení vrhu klubu a plemenné knize a také majiteli krycího psa. Administrativní postup se v rámci jednotlivých klubů může lišit a rozumný chovatel si vše zjistí ještě před krytím feny. Všechny chovatele v České republice spojuje povinné identifikační označení štěňat. K dispozici jsou dvě metody – tetování a čipování.
Tetování je běžné kynologické i nekynologické veřejnosti termín daleko srozumitelnější než čipování. Je to činnost, při které se do kůže tenkou jehlou vpravuje barva. Správně provedené tetování je ve většině případů trvalé a jeho pomocí se dají „malovat“ různé symboly od jmen až po jednotlivá písmena a čísla. U loveckých plemen se tetuje číslo zápisu daného jedince, které chovatel obdrží od plemenné knihy po té, co jí vrh nahlásil. Tetuje se do levého slecha nebo do levé slabiny a v případě, že se do zvoleného místa celé číslo nevejde, může se jeho část, většinou první tři čísla, umístit na pravou stranu. Štěňata se tetují mezi sedmým a osmým týdnem věku a tetování by měla, vzhledem ke znění zákonů, provádět osoba odborně způsobilá, tedy veterinární lékař nebo veterinární technik.
Čipování je moderní způsob označení použitelný nejen u psů, ale i u jiných druhů zvířat. Jedná se vlastně o záležitost frekvenční a počítačové techniky. Čip je malý, několik milimetrů dlouhý váleček. Je z nedráždivého a pro živý organismus dobře snášenlivého materiálu a obsahuje několikamístný kód. Čip je vpravován pod kůži označovaného zvířete pomocí speciální injekční jehly. Čip se aplikuje na levou stranu krku a toto místo platí u všech psů. Celá záležitost není příliš bolestivá a je proveditelná i u těch nejmenších plemen. Jdou-li čipovat ještěrky, proč by nešlo označit např. štěně jezevčíka. Manipulace s čipem patří výhradně do rukou veterinárních lékařů. Přílohou každého čipu jsou samolepky s příslušným kódem. Ty se vlepují do přihlášky vrhu, průkazu původu štěněte, očkovacího průkazu nebo do pasu a slouží jako administrativní podklad pro tolik potřebnou evidenci. Čipem označené zvíře do určité míry připomíná zboží v dobře vybavené samoobsluze. Pokladní přiloží čtečku k čárkovému kódu na zboží a na pokladně jí naskočí příslušný obnos. V případě psa se na obrazovce čtecího zařízení objeví použitému čipu příslušející kód, který se může skládat z čísel, jsou ale i kódy obsahující písmena. Čipování má určitě velkou budoucnost, přesto má i své odpůrce. Roli zde hraje strach z nového, lidé se bojí reakce psího těla na cizí předmět, občas se ozve hlas, který říká, že ani čip není 100% identifikace a že i s ním si nepoctivci dokáží poradit. Trochu větší nároky než tetování klade čipování na oblast technickou nebo spíše na nezbytně nutné zázemí. Čip určitě nelze jako tetování přečíst kdykoliv a kdekoliv prostým lidským okem, k jeho identifikaci je potřebné vybavení, obecně nazývané čtečka. Právě tato skutečnost je problémem v případě loveckých plemen. Pořadatelé zkoušek zatím běžně nejsou čtečkami vybaveni. Mimo to chovatele od čipování odrazují i v porovnání s tetováním větší finanční náklady.
Existují tedy dvě možnosti identifikačního značení psů. O tom, které se používá právě u našeho plemene, rozhodují předpisy příslušného chovatelského klubu. Českomoravská kynologická unie zaujímá tolerantní stanovisko a říká že: „Je právem chovatele rozhodnout, zda vrh označí tetováním nebo čipem. Celý vrh ale musí být označen jedním způsobem.“ Jsou chovatelské kluby, které striktně požadují čipování, jsou kluby, které naopak vyžadují tetování a jsou kluby, které to nechávají v souladu s ustanovením ČMKU na chovateli. Někteří chovatelé nechávají štěňata tetovat i čipovat. Tento přístup používají zvláště v případě, kdy štěně má být vyvezeno do zahraničí.
Štěňata jsou odčervená, očkovaná a identifikačně označená. Všechny potřebné dokumenty jsou na plemenné knize a matka fena došla k závěru, že potomstvo je dostatečně vyspělé a že s ním nechce mít nic společného. Vrh je prostě připraven „jít do světa“. Noví majitelé jsou, více či méně, nedočkaví a chovatel musí rozhodnout, kdy jim štěně předá. Předpis ČMKU v tomto případě říká, že štěně je možná odebrat nejdříve ve věku 50 dní. Některé chovatelské kluby si tento termín ještě prodlužují. O tom, kdy štěně z domu půjde, by ale neměly rozhodovat jen administrativní požadavky, ale také vyspělost daného jedince. Rozumný chovatel štěně do určité míry „vybaví“. Vhodné je dát novým majitelům jakýsi „návod k použití“. Jeho součástí by měly být informace o datu vrhu (pokud již není k dispozici průkaz původu), o způsobu krmení, o odčervení a očkování a výhodné jsou i kontakty na příslušný chovatelský klub. Mezilidské vztahy nejsou v současné době nijak ideální a počet lidí, kteří se soudí i kvůli kynologickým věcem, stoupá. Z tohoto pohledu se jeví nutností smlouva mezi prodávajícím a nabyvatelem štěněte neb platí, že co je psáno, to je dáno.
Dlouhodobé snažení končí. Štěňata opustila rodný kotec, boudu či pelíšek a začínají si hledat své místo ve společnosti. Pokud je chovatel chovatelem, nikoliv množitelem, životní cestu štěňat sleduje. Chce přece vědět, jak se dané spojení vydařilo, jaké jsou jeho odchovy po stránce exteriéru i povahy a kolik pracovních úspěchů oslavila.

Zdroj: Lovecký pes-autor Vladimíra Tichá
 
 
 
TOPlist